DŮLEŽITÁ OPORA
Noha má dvě hlavní funkce – unést hmotnost našeho těla a umožnit nám přesun. Stabilní podporu nám zajišťují 3-4 body a těžiště je mezi nimi. Jako tyto body slouží hlavička 1. metatarsu (pod palcem), hlavička 5. metetarsu (pod malíkem) a hrbol patní kosti, který někteří autoři ještě dále rozdělují na dva opěrné body, na vnější a vnitřní straně hrbolu. Mezi opěrnými body jsou vytvořeny dva systémy kleneb – příčná a podélná. Klenby jsou nesmírně důležité pro pružnou chůzi, odraz, stoj a další pohybové vzorce. Tlumí veškeré nárazy při došlapu, které by se jinak v plné síle přenášely na klouby a páteř. Obě klenby jsou udržovány aktivně (pomocí svalů nohy a bérce), ale také pasivně (tvarem a stavbou kostí, kloubů a vazů). Samotné svaly k udržení kleneb nestačí, některé studie totiž ukazují, že při normálním zatížení (stoj, chůze) nejsou svaly vůbec aktivovány. Představují spíše rezervu, která se uplatní teprve při větším zatížení (jako je např. běh nebo chůze v náročném terénu). To ale nic nemění na tom, že bychom měli aktivně posilovat všechny svalové složky, které se podílí na udržení nožní klenby.
STOJÍTE SI NA PROBLÉMU?
V případě oslabení svalů držících podélnou nožní klenbu dochází k poklesu vnitřního oblouku chodidla, změně nášlapné plochy a změní se také napětí svalů a vazů. Vzniká tzv. plochá noha (latinsky„pes planus“). Pro plochou nohu je typický pokles vnitřního kotníku k podložce a valgotizace („vbočení“) paty. Funkce nohy a rotační pohyby femuru (tedy pohyby v kyčelním kloubu) se podle mnoha autorů navzájem ovlivňují. Nadměrná pronace chodidel (plochonoží) tak může způsobit různé patologické stavy na celé dolní končetině – včetně potíží v oblasti kyčle a dolní části beder způsobených vlivem zvýšeného napětí v oblasti křížokyčelního a bedrokřížového skloubení. Všechny části dolní končetiny jsou součástí komplexního svalového řetězce, který je zodpovědný za udržení naší postury jako takové. Jeho funkcí je generovat celkovou svalovou sílu a poskytovat „pásy“ pro přenos vnitřních i vnějších sil, které ekonomicky odpovídají na podněty z vnějšího prostředí. Kromě toho ale tyto pásy mohou šířit i patologické řetězové reakce. To znamená, že se obtíže v jedné části (např. v chodidle) řetězí a zasahují do vyších struktur. To se projeví únavou, bolestmi nohou při delší zátěži, chůzi a stání, které mohou být provázené otoky. Reakce se šíří od nohy bércem přes koleno ke šlašitému pruhu tractus iliotibialis a může vést až k hyperextenzi (zvýšenému natažení) v kolenních kloubech a změně postavení v oblasti pánve (ve smyslu anteverze), a také ke zvýšenému rozsahu rotace v kyčlích a zvýšené lordóze (prohnutí) bederní páteře. Oploštění vnitřního oblouku klenby může způsobit také valgozitu (vbočení) kolen s doprovázející dysfunkcí pánevního dna. Později se mohou objevit i kožní změny, křečové žíly a vznik deformit (např. kladívkové prsty, které vypadají, jako by byly „zakousnuté“ do podložky). U lidí s plochými chodidly můžeme proto často pozorovat při stoji i pohybu kolena směřující dovnitř (nohy do „X“) a někdy i křečovitě stažené prsty u nohou. Neadekvátně zatížená plocha chodidla se často promítne stažením Achillovy šlachy, lýtkových svalů a hamstringů, jejichž uvolňování je podle mnoha studií ještě důležitější, než samotná práce s chodidlem.
VÝVOJ KLENBY
U malých dětí můžeme hodnotit plochou nohu až později (zhruba ve věku 3 a více let), protože podélná klenba je u kojenců a batolat od narození vyplněna tukovým polštářem. Vnitřní vyklenutí přibývá až po druhém roce věku. Dětská noha se vyvíjí až do 6.-7. roku, a proto dokonce až do této doby bývá dětská mírně podélně plochá noha (latinsky „pes planovalgus“), valgozita v kolenních kloubech a vnitřní rotace kyčlí popisována jako fyziologická. Přesná příčina této „deformity“ není známa, ale dochází k ní mj. vlivem volnosti vazů, která je nutná pro rozvoj nohy v období růstu. Nejpozději kolem 6. roku by mělo dojít k postupnému vyrovnávání kolenních kloubů a zmírnění valgotizace paty. Při klinickém vyšetření nemusí na první pohled rozšířený a plochý tvar nohy znamenat plochonoží – to charakterizuje teprve nesprávné (patologické) rozložení zátěže. U starších dětí i u dospělých jde o poměrně častou deformitu, která vzniká vlivem dlouhodobého přetěžování (dlouhodobé působení statické zátěže, nošení těžkých břemen, zvýšená tělesná hmotnost, hormonální nerovnováha) nebo vyvinutím z dětské ploché nohy (například u dospívajících, kteří jsou nuceni v konečných fázích rychlého růstu dlouho stát). Během chůze se vytrácí odvíjení chodidla od podložky, noha ztrácí pružnost a došlap je tvrdý.
CO PROZRADÍ CHŮZE?
Kompenzace problému se často projeví abnormalitami při chůzi, během dynamické i stojné fáze chůze. Chůze každého z nás je individuálně ovlivněna mnoha faktory a vyžaduje diagnostiku i dalších segmentů, než samotného chodidla a došlapu. I tady je potřeba brát v úvahu odlišnost chůze dětí od dospělých. Děti mají v prvních letech života širší bázi chůze, kratší krok a nižší rychlost. Nemají počáteční kontakt nohy s podložkou (dochází ihned k plácnutí nohy o zem stejně jako při obrazu plochonoží). Mají větší zevní rotaci celé dolní končetiny během švihové fáze a velmi malou flexi (ohyb) kolene během stojné fáze chůze. Zpočátku také u dětí při chůzi chybí souhyb paží. To, co by u dospělých mohlo být vnímáno jako patologické, je při chůzi dětí přirozené a souvisí s vývojem a postupnou vertikalizací (přechodem ze země na chůzi po dvou).
PREVENCE A TIPY
S prevencí vzniku plochých nohou je nejlepší začít ještě v době, kdy se noha vyvíjí – tedy u dětí. Velký vliv na tvarování klenby má boční obcházení. Rodiče, kteří na dítě spěchají a chtějí mu v chůzi pomoci, tuto důležitou fázi často nechtěně přeskočí tím, že dítě zvedají ze země a v chůzi mu dopomáhají. Důležitá je také volba obuvi – jaké boty dětem dát a kdy? Při lezení po čtyřech děti boty nejen nepotřebují, ale navíc jim překáží a mohou způsobit hyperabdukci v kyčlích. Na první boty je čas až ve chvíli, kdy začne dítě samo stát, chodit venku a chůze bez bot začíná být kvůli možným nástrahám nebezpečná. Pro děti i dospělé platí, že by bota měla mít kulatou špičku s dostatečným prostorem na prsty, tenkou a měkkou (pružnou) podrážku umožňující odvíjení chodidla, a především správnou velikost (do délky i šířky). Špičaté lodičky na jehlovém podpatku nebo do roztrhání nošené a prošlapané tenisky tedy naše nohy příliš nepotěší. Někdy se doporučuje pevný opatek, který slouží především pro podporu nohy s rozvíjející se patologií (např. valgozitou paty), pro tvarování klenby zase slouží různé stélky do bot, vybrané individuálně podle tvaru nohy. Při zkoušení obuvi menším dětem bychom měli myslet také na to, že děti ještě nedokážou při obouvání natáhnout prsty a vejdou se tak i do menších bot, které je při chůzi budou tlačit. Bosá chůze (případně chůze v barefoot obuvi) se doporučuje převážně na měkkém povrchu! Nárazy na klouby při chůzi po tvrdém povrchu jsou výraznější a velká část lidí chodí s významným dopadem na patu, bez odvíjení chodidla. Noha často v botách nereaguje a „plácá“ o zem. Náraz paty a tvrdé podložky se násobí. Při přechodu na barefoot nebo volbě jiné obuvi je nasnadě poradit se s odborníkem a nechat si doporučit vhodnou obuv individuálně podle diagnostiky pohybové soustavy a také podle zamýšleného účelu obuvi. To samé platí u dětí, kterým v případě už rozvinuté patologie může nevhodně zvolená dlouhodobá barefoot obuv spíše uškodit. Kromě vhodné obuvi pomohou při prevenci nebo nápravě plochonoží podpůrná cvičení, jako je stimulace drobných svalů chodidla pomocí masážních a balančních pomůcek nebo speciálních cvičení; uvolňování stažených svalů (lýtka a hamstringů) a Achillovy šlachy; a také naučit se (mj. i posílením potřebných svalů) stabilizovat klouby v různých pohybových stereotypech a vnímat odvíjení chodidla při chůzi.
Zdroje:
Adamec, O. 2005. Plochá noha v dětském věku: Diagnostika a terapie. Pediatrie pro praxi. 5 (4). 194-196.
Dungl, P. et al. 2005. Ortopedie. Praha: Grada Publishing.
Duval, K., Lam, T. & Sanderson, D. 2010. The mechanical relationship between the rearfoot, pelvis and low-back. Gait & Posture. 32 (4). 637-640.
Hallemans, A., Clercq, D. D., Van Dongen, S., & Aerts, P. 2006. Changes in foot-function parameters during the first 5 months after the onset of independent walking: a longitudinal follow-up study. Gait & Posture. 23 (2). 142-148.
Kapandji, I. A. 1987. The Physiology of the Joints: Volume Two, Lower Limb (5th ed.). Edinburgh: Churchill Livingtone.
Khamis, S., & Yizhar, Z. 2007. Effect of feet hyperpronation on pelvic alignment in a standing position. Gait & Posture. 25 (1). 127-134.
Kolář, P. et al. 2009. Rehabilitace v klinické praxi. 1. vyd. Praha: Galén.
Kubát, R. 1985. Péče o nohy. Praha: Avicenum.
Medek, V. Plochá noha dospělých. Interní medicína pro praxi. 2003. 5, 6, s. 315-316. ISSN 1212-7299.
Patobiomechanika a patokinesiolokgie Kompendium. Nožní klenba. cit. [17-07-2018].
Valmassy, R. L. 1996. Clinical Biomechanics of the Lower Extremities. St. Louis, MO: Mosby-Year Book, Inc.
Vařeka, I., & Vařeková, R. 2005. Patokineziologie nohy a funkční ortézování. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 12 (4). 156-166.
Véle, F. 2006. Kineziologie. Praha: Triton.
Vojta, V. 2010. Vojtův princip. Praha: Grada.
Vojtová, M., Vacek, J. 2012. Změny hybnosti nohy v dospělosti a ve stáří při srovnání stoje a chůze. Rehabilitace a fyzikální lékařství. 19 (3). 103-111.
Zafiropoulos, G., Prasad, K. S. R. K., Kouboura, T., & Danis, G. 2009. Flat foot and femoral anteversion in children – a prospective study.
