Měli bychom zasahovat do psychomotorického vývoje dětí?
Psychomotorický vývoj zahrnuje vývoj nervové soustavy a pohybového aparátu (jemné i hrubé motoriky) a propojení mezi nimi. Nejdynamičtější je do prvního roku života dětí. Existuje mnoho zdrojů (povětšinou se od sebe příliš neliší), které popisují, jaké schopnosti si dítě v daném věku postupně osvojuje (1,2,3).
Pravidelnou kontrolu provádí většinou pediatr, ale role informovaného rodiče může být stěžejní, protože s dítětem tráví nejvíce času a pozoruje ho doma, venku na zahradě nebo na hřišti, prostě v jeho „přirozeném prostředí“. Kdo někdy zažil prohlídku u pediatra, mohl pozorovat odlišnosti jak v chování dítěte, tak i v motorickém projevu a „předvádění“ schopností a dovedností. Dobrým příkladem je třeba kontrola dechového vzoru. Dítě je často lepší pozorovat pokud si hraje nebo se soustředí na něco jiného. Hlavně mladší děti mívají tendenci přehánět, proto při pokynu „zhluboka se nadechni a vydechni“ můžeme vidět nádech, při kterém ramena vystřelí až k uším a výdech, se kterým se hrudník propadne a ramena spadnou směrem dopředu. Přesto to nemusí znamenat, že je zapojení svalů do dechového vzoru v běžném životě špatné.
Hojně podporovaným názorem je nechat dítě (hlavně v prvních pár letech života) vyvíjet se přirozeně a zasahovat až ve chvíli, kdy dojde k nějaké dlouhodobé odchylce. Někdy si ale ani neuvědomíme, že se v životě dítěte nějaký nepřirozený zásah už objevil, například časté, pro danou fázi vývoje nevhodné, používání pomůcky (chodítka, vajíčka, hopsátka apod.). Správně provedenou manipulací a stimulací naopak můžeme psychomotorický vývoj dětí podpořit. Bonusem je pak prevence proti budoucím možným problémům s pohybovým aparátem od předškolního věku až do dospělosti. Zásah tedy nemusí být vždycky vyhledáván až ve chvíli, kdy vidíme u dítěte výraznou odchylku od běžného vývoje. Pozorujme, všímejme si, a ve správnou chvíli můžeme vývoj podpořit a usměrnit. U menších dětí třeba půjde často jen o občasné „usměrnění“ hry, kdy můžeme do jejich hraní vstoupit a cíleně je v nějakém pohybu podpořit. Postupně můžeme zařazovat více vedených nových úkolů a aktivit, jako průpravu pro vnímání a plnění pokynů na sportovním tréninku.
Příklad vstupu do hry dětí: Děti se baví v pokoji tím, že vyndají všemožné oblečení a šátky, mávají s nimi, pobíhají. Navrhneme hru, třeba na rozbouřené moře a plovoucí předměty a loďky, přes které musíme moře překonat. Koberec je moře, šátky a oblečení jsou pevné části ve vodě. Děti se budou snažit nestoupnout do vody, budou trénovat přesnost kroku a nášlap, koordinaci, stoj na jedné noze a přenášení váhy. Můžeme do hry přidat další úkoly a tím hru ztížit. Přichází bouře a mává s námi, bude tedy těžší se na předmětech ve vodě udržet. A tamhle se v rohu topí plyšový medvěd, kdo ho rychle zachrání a odnese na záchranný člun – postel? Mnoho vylepšujících nápadů mohou mít i děti a najednou se z obyčejného rozhazování věcí po pokoji stane napínavá pohybová aktivita.
Role rodiče a čeho si všímat
Tvrzení, že každé dítě je originál a nemůžeme dokonce ani dvě stejně staré děti mezi sebou porovnávat, nejspíš nikoho nepřekvapí. Tempo motorického vývoje je hodně individuální, a dokonce se udává přirozený fyziologický rozdíl v dosažení milníků cca 1 měsíc i více (2). To znamená, že dvě stejně staré děti mohou začít lézt nebo chodit v odlišném věku a nemusí to být špatně. Vliv na úroveň a rychlost rozvoje pohybového aparátu může mít genetika, doba těhotenství, výživa a životní styl rodičů (před početím/v těhotenství) i dítěte, zásahy rodičů a ostatních do vývoje dítěte, sourozenci, výchova, prostředí a mnoho dalšího. Už první měsíce života, a podpora motorického vývoje dítěte během nich, budou mít vliv na základní pohybové dovednosti předškoláka (5,6).
Obecně bychom měli dbát hlavně na to, aby si děti co nejdříve osvojily širokou škálu pohybových dovedností. A tím není myšlena chůze po rukou nebo žonglování, ale pohyby a cviky, které v životě hojně využijí a odpovídají jejich vývoji. U předškolních dětí je to kromě chůze a běhu hlavně lezení po čtyřech, dřep, stabilní stoj na jedné noze, výstup/sestup (chůze do/ze schodů), výskok a seskok, skákání na místě, házení, chytání, kopání a podobně. U starších pak postupně i kyčelní ohyb (mrtvý tah), vis/shyb, různé formy přítahu, klik, antirotace a rotace, a to vše s určitou formou zátěže, nastavenou podle potřeb a možností konkrétního dítěte. Michael Boyle (jeden z předních amerických trenérů) u dětí a mladistvých vychází ze základu tzv. velké čtyřky cviků („big four“), které tvoří hang clean, goblet dřep, vis/shyb a tlak.
Kalendářní věk v tomto odvětví hraje jen malou roli. Sedmileté dítě, které má 3 tréninky hokeje týdně, bude pravděpodobně připraveno na větší zátěž než dvanáctileté, které nemá se sportem a zátěží žádnou zkušenost. Silový trénink dětí v České republice bohužel stále není moc rozšířený, přestože každodenní trénink nejrůznějších náročných sportů a zatěžování v podobě nošení těžkých břemen (školní tašky), dlouhého sezení ve škole a podobně je na denním pořádku. O silovém tréninku dětí a mladistvých jsme psali už kdysi v článku ZDE.
Pokud chcete zjistit, jak na tom vaše dítě je, podívejte se na chůzi, běh, výskok. Všímejte si došlapu, odvíjení chodidla od podložky, klenby chodidel, centrace kloubů (kotníků, kolen). Jak vypadají nohy po výskoku při dopadu na zem? Pozorujete při stoji na jedné noze u dítěte souhyb pánve a trupu („kroucení“) nebo vůbec neudrží rovnováhu a padá? Dále můžete zkoumat, jak dítě zachází se zátěží. Jakým způsobem těžší předměty zvedá ze země a přesouvá je? Jak u toho vypadá páteř? Jakou má dítě sílu? S konzultací vám případně rádi pomůžeme, tady nás můžete kontaktovat.
Cílem není odhalit a napravit jakoukoliv odchylku, protože jak už bylo řečeno, pár na první pohled „špatných“ pohybů pro dítě nemusí vůbec nic znamenat. Naopak si děti při každodenní aktivitě zažijí jak pohyby „špatné“ = pro pohybový aparát neekonomické i ty „správné“, při kterých tělo, zjednodušeně řečeno, neplýtvá energií. Děti se stále vyvíjí, a v některých fázích života velmi rychle. Proto můžeme zaznamenat (hlavně v době tzv. růstových sprutů) například jistou neohrabanost nebo bolesti končetin. Odchylky v podobě plochých chodidel, nohou do „X“ nebo do „O“, a další, mohou být fyziologické a do určitého věku se z hlediska práce lékařů a fyzioterapeutů tolerují.
Na diagnostice pohybového aparátu dětí pozorujeme právě jejich přirozené pohyby, dostanou nejrůznější úkoly ke splnění, provádíme i konkrétní testy schopnosti aktivace svalů a svalových řetězců a stabilizace kloubů. Diagnostika nám pomůže jako vodítko pro nastavení tréninku a práci na rozvoji koordinace, rychlosti, mobility i síly, kterou mladý klient reálně využije ve svém životě a oblíbených sportech.
Zdroje:
